Mikroregion Lupków - Cisna - Wetlina; Bieszczady

Tento karpatský mikroregion, který jsme nazvali podle dnes nejvýznamnější obce západních Bieszczad (česky Běščady) - Cisny. Samotný název Bieszczady - slova "biesy" a "czady" (česky "běsy" a "čáry") již naznačují dávnověkou tajemnost tohoto koutu Karpat.

Neopakovatelná atmosféru opuštěných luk, pustých údolí, bukových lesů, na východě u hranic s Ukrajinou i travnatých polonin, pohnutá historie oblasti se stopami válečných bojů, opuštěné křížky po vysídlených obcích a neopakovatelná atmosféra lesní úzkokolejky láká po generace romantiky, svobodomyslné tuláky, ale i umělce, hudebníky a milovníky "karpatských" hor vůbec…

Samotný region s poloninami, dnes v Bieszczadském národním parku popisují podrobně dva internetové servery www.bieszczady.pl a www.bieszczady.net.pl a také fundacja.bieszczady.pl.

My však nabídneme naše tipy v západní, méně navštěvované části Bieszczad mezi Lupkowem a Wetlinou s neopakovaným genius loci… Obec Cisna se nachází přibližně na půl cesty tímto územím a přibližně v polovině trasy původní lesní úzkokolejky spojující Nowy Lupków a Wetlinu.

ZÁPAD	STŘED	VÝCHOD

Historie území

Těžké přírodní podmínky a odlehlost nedovolovali dlouho území Bieszczad vyšší měrou osídlit a zakládat obce. První osady a obce vznikaly od 14. do 17. století, zpravidla na důležitých obchodních stezkách do Uher - podél řeky Oslawy, Solinki a Sanu. Přestože bylo území opakovaně pleněno nájezdy uherských hord a dobyvačných tatarských tlup již v 16. století, především výpady Sedmihradského kníže Jiřího Rakocziho v polovině 17. století, až 20. století zasadilo většině obcí několik těžkých ran, kdy se přes území přehnaly obě války.

Především období konce 2. světové války a následné desetiletí jsou komplikovanou kapitolou dějin tohoto území a vedlo k dlouhodobému vysídlení kraje. S postupem sovětských vojsk směrem na západ na konci války došlo k zatlačení Ukrajinské osvobozenecké armády UPA právě do oblasti jihovýchodního Polska – do oblasti Bieszczad, kde žily početné ukrajinské a rusínské menšiny – Lemkové a Bojkové (východně od řeky Oslawa).

UPA bojovala již od počátku 20. let za nezávislost Ukrajiny nejdříve proti Sovětskému svazu, zpočátku ve spolupráci s Němci, později však i proti nim, což se jí stalo v podstatě s ohledem na poválečný vývoj osudným. Podle jejího vůdce Stěpana Bandery byla UPA nazývaná též "Banderovci" (v ideologicky zmanipulované historii jim byl přidělen statut škůdců komunismu a nepřátel Sovětského svazu), marný byl i jejich poválečný přechod přes naše území do zajetí západních spojenců. Jejich boj za nezávislost Ukrajiny se stal v běhu válečných událostí beznadějný a nakonec se z toho stal boj proti všem – proti jedné i druhé vojenské velmoci, boj o vlastní život.

Zjednodušeně řečeno, právě záminka k likvidaci vojsk UPA na tomto území v roce 1947 vedla také k zahájení mohutné vysídlovací akce Wisla (nebo možná lépe a výstižněji řečeno odsunu) zdejších především ukrajinských menšin do nově zabraných polských území po Němcích na západě země a do přímořských oblastí.

Zdejší vesnice byly v rámci akce Wisla vysídlovány, pleněny a likvidovány nejen polskou a Rudou armádou, které vesnice srovnávaly se zemí aby se její původní obyvatelé neměli kam vracet, ale i skupinkami "banderovců", kteří neměli již ve svém beznadějném boji "proti všem" co ztratit a vyháněli nově dosídlené obyvatele a drancovali jejich obydlí.

Výsledkem byla "buldozerizace" většiny vesnic (jak celou činnost jeden můj kamarád výstižně nazval), přibližně v podhorském pásu podél hranic od Dukelského průsmyku až k nově vytyčené tehdejší polsko-sovětské (dnes ukrajinské) hranici v roce 1951, tedy až 6 let po válce, kdy se z tohoto území postupně stáhla sovětská vojska.

V této době byla zničena většina kulturních a historických památek této oblasti, celkem bylo vysídleno na 135 tisíc obyvatel a zaniklo mnoho velkých a významných obcí, jako třeba Lupków. Celé území bylo až do roku 1951 uzavřeno a vedeno jako vojenský prostor, jen na doplnění - v té době došlo též na více než 40 let k uzavření železniční tratě z Medzilaborců do Lupkowa a tunel byl zatarasen betonovými kvádry, aby z této oblasti neutekla živá duše.

V 70. letech byl beznadějně vysídlený kraj uměle osídlován, do hor byli přemisťováni mnohdy nejen politicky nepohodlní občané PLR, ale i kriminální případy na těžkou práci v lesích - díky tomu zde stále žije mnoho "vykořeněných" lidí bez vztahu k území.

Příjezd do oblasti

Na úvod je vhodné se zmínit o tom, že kromě cestovatelů používajících motorové vozidlo, se předpokládá od návštěvníků určitá fyzická zdatnost, protože překonat Karpatské hory lze pouze pěšky, nebo na kole. Veřejná přeshraniční osobní doprava, ať již železniční, nebo autobusová, v současné době neexistuje.

Veřejnou dopravou se lze k hranici, resp. k jižní, Slovenské straně pohraničních hor pouze přiblížit, samotný přechod hor však musí být uskutečněn pěšky, v některých případech je cesta vhodnější pro kolo. Není od věci též připomenout, že 21.12.2007 vstoupilo Polsko a Slovensko do tzv. schengenského prostoru a mezi oběma zeměmi nejsou již prováděny hraniční kontroly. Překročení státní hranice je tak možné na kterémkoliv místě.

Avšak v prostředí Bieszczadského Parku Narodoweho - viz http://www.bdpn.pl/ a Národního parku Poloniny - viz www.sopsr.sk/nppoloniny, to znamená, že překročení státní hranice pěšky je možné tam, kde se střetávají značené turistické cesty a návštěvním řádem národního parku není uzavřen vstup na turistickou cestu.

Do Lupkowa vlakem opět nelze

Z Čech, či Slovenska se můžeme vlakem k hřebeni Karpatských hor pouze přiblížit. K tomu nám poslouží R 443 ŠÍRAVA - Praha (odj. 22.26) - Humenné (příj. 10.34) - také v tomto vlaku lze cestovat v sedě, spát v lehátkovém nebo v lůžkovém voze a lze si též vzíti s sebou kolo (s povinnou rezervací).

V obrácenném směru odjíždí R 442 ŠÍRAVA do Prahy z Humenného v 19.28. Na tento rychlík v Humenném navazují směrem k severu, tedy k hranici slovensko - polské další spoje ať již železniční (do Medzilaborců, Sniny a Stakčína), nebo autobusové (např. do Medzilaborců, Osadného). Některé autobusové linky vyjíždějí ze Sniny, proto je vhodnější popojet vlakem až tam. Je potřeba však počítat s tím, že četnost autobusových spojů je o víkendech mnohem menší, než ve všední dny. Autobusové i železniční spoje lze najít např. na http://jizdnirady.centrum.cz/.

Pěšky do Lupkowa přes Medzilaborce

Po příjezdu rychlíkem do Humenného, máte přípoj v na Medzilaborce v 10.37 a 10.38 do Stakčína. Hned vlevo, vedle staniční budovy v Humenném, se nachází nadživotní socha Švejka, který právě tudy projížděl v roce 1915 přes Medzilaborce a Lupków do Haliče. Po příjezdu do Medzilaborců v 11.51 neopomeňte prohlídku tohoto svérázného městečka, které nabízí zajímavosti a památky skoro ze všech historických etap, které zásadně zasáhly do vývoje Evropy.

Po prohlídce světoznámého muzea Andyho Warhola a dobrém obědě v místní restauraci je vhodné použít k částečnému přiblížení k Lupkowskému tunelu autobus do Paľoty. Z Paloty částečně lesní cestou a částečně po železniční trati dojdeme za cca 1,5 hodiny ke Slovenskému portálu Lupkowského tunelu. Za svou více než 130letou historii zažil mnohé slavné okamžiky, ale i mnohokrát byl zcela zničen a zavalen.

Zde máme na vybranou. Můžeme do něho pouze nahlédnout a pak se pokusit najít a pokračovat po zbytcích zemního tělesa dráhy, která byla postavena přes úvrať mimo tunel ruskými vojáky na sklonku války, když byl tehdy tunel zasypán a neprůjezdný. Nebo, máme-li baterku, můžeme tunelem projít a dojít po trati až do stanice Lupkow. Z Paloty až na nádraží v Lupkowe je to asi 7 km. A protože se den již kloní ke svému závěru, je vhodné pomýšlet na nocleh. Můžeme vřele doporučit "Schronisko w Lupkowie", podle ukazatelů a šipek, která vás k němu dovedou "Na konci swiata", vzdálené asi 1,5 km od nádraží v Lupkowe - viz http://www.oqrwieniec.pl/. Výstižnější název toto schronisko nemohlo mít. Dřevěná chata v naprosté pustině, bez elektřiny, s okovem na vodu, malým rybníčkem v blízkosti i s charizmatickým chatařem nabízí nefalšovanou a jedinečnou atmosféru.

Další den se lze již s batohem vydat na hraniční hřeben a opuštěnými horami putovat na východ přes Balnicu směrem k Cisně a dále k poloninám.

Pěšky a úzkokolejkou přes Balnicu do Cisny

V případě, že se do oblasti Cisny chcete dostat poněkud rychleji, lze použít turistickou značku vedoucí z rusínské vesnice Osadné na hřeben pohraničních hor do polské Balnice. Do Osadného jezdí poměrně často autobus a to buď přímo z Humenného nebo ze Sniny. Do Sniny dojedeme motoráčkem s odjezdem z Humenného v 8.24, nebo 10.24. V dopoledních hodinách s otevřenou hospodou v Osadném nepočítejte. Ale určitě bude zajímavá návštěva místního pravoslavného kostela z roku 1933 s kryptou, v které jsou uloženy ostatky 1025 vojáků (především, ale nejen Rusů) z I. světové války. Doba pěšího přesunu po žluté turistické značce Osadné (394 m) - Balnica (712 m) - výškový rozdíl 318 m a vzdálenost cca 7 km - je přibližně 2 hodiny chůze.

Cestou si můžeme přečíst a prohlédnout zajímavá zastavení "Medzinárodného lesnického naučného chodníka Udava - Solinka". Balnica - to je samota v lesích, tříkolejné nádraží lesní železnice, koně, psi a jediný dům Doroty a Wojciecha Judy, v kterém však lze najít přístřeší, ubytování i skromný obchod - viz www.balnica.pl.

Odtud lze po malém občerstvení pokračovat úzkokolejkou do Cisny, vlak (v červenci a srpnu) odjíždí z Balnice ve 14.00 hodin (v sobotu a v neděli navíc v 11.30) - viz http://kolejka.bieszczady.pl/. Často se však, pro velký zájem návštěvníků Bieščad stává, že vláček lesní železnice jezdí častěji, než udává oficiální jízdní řád. Pokud by nám vláček ujel, nevadí, pěšky do Cisny dojdeme částečně po jeho kolejích asi za 2 hodinky. Pro prudké stoupání na hřeben není tato trasa vhodná pro cykloturisty.

Na kole přes sedlo Ruské do Cisny

Tato cesta začíná ve Stakčíně. Sem můžeme přes Kamenici nad Cirochou a Sninu jet již z Humenného na kole (27 km), nebo použijeme motoráčku. Ze Stakčína (250 m n.m.) jedeme mírným stoupáním proti proudu řeky Cirochy k přehradě na pitnou vodu Starina. V souvislosti s její výstavbou v roce 1986 bylo vysídleno 7(!) obcí. Ze zaniklé obce Ruské sa zachoval hřbitov, kaplička na místě zbouraného kostela z r. 1789, vojenský hřbitov z první svetové války a tři domy.

Z konce bývalé obce do Ruského sedla vede zachovalá kamenná cesta z r. 1861 tzv. Porta Rusica. Poměrně velké stoupání nás čeká až závěrečných 5 km před sedlem Ruské v nadmořské výšce 801 m. Pod Ruským sedlom míjíme Památník Osvoboditelům. Celková vzdálenost Stakčín - Ruské sedlo je asi 25 km. Zde se nachází turistický hraniční přechod pro pěší a cyklisty Ruské - Roztoki Górne. Dále nás čeká mírný 12 km sjezd údolím řeky Roztoczka do osady Majdan a do Cisny (550 mn/m).

Popsaná trasa, vzhledem k vzdálenosti (celkem cca 34 km) není pěšími turisty moc vyhledávaná. Je však součástí částečně již fungující cyklotrasy přecházející třemi státy - Slovenskem, Polskem a Ukrajinou - viz stránky nadace Zielony Rower - www.zielonyrower.pl. Tato organizace buduje na pomezí polsko-slovensko-ukrajinském cyklotrasy s návaznou turistickou infrastrukturou (ubytování, stravování), aktivitami pro volný čas a tipy na kulturní zajímavosti.

V tomto roce je připraveno na tisíc kilometrů cyklotras především v polských Bieszczadech, slovenských Bukovských vrších s možností přejezdu po území Ukrajiny (přechod Ubľa - V. Bereznyj a Krosczenko - Wolica). Do oblasti Cisny lze na kole dojet i z Medzilaborců přes silniční přechod Palota - Radoszyce a dále přes Lupkow a Wolu Michowu.

Autem přes přechod Palota - Radoszyce

Tato nově vybudovaná silnice přes Laborecký průsmyk (684 m) a hraniční přechod z prostředků EU zjednodušila především přístup do oblasti Bieszczad motoristům, ale i cyklistům (nejbližší další přechod je až na Dukelském průsmyku). Přechod je otevřen celoročně s omezením pro automobily do 7,5 tuny.

Pro cestu autem z Prahy na východní Slovensko se vyplatí využít jeden ze dvou autovlaků Praha - Košice. Denní spoj EC 123/123 nebo noční R 443/442. Více na www.cd/cz/autovlak, kde naleznete jízdí řády a příklady cen.