Jako výchozí bod pro
putování po jihovýchodním cípu Polska, po západní části pohoří
Bieszczady, a příhraniční slovenské oblasti Bukovských vrchů jsme vybrali
Medzilaborce. Toto ospalé městečko pod horami proslavil především místní rodák
Andy Warhol. Nám je však název městečka po léta známější jako konečná stanice rychlíku
Laborec, se kterým jsme zpravidla "pronikali" na východ, ale málokdy jsme až na
konec jeho trasy dojeli. Vlak dnes nově končí v Humenném, ale dále je
možné pokračovat těmi samými vozy jako osobní vlak do Medzilaborců.
Medzilaborce však nejsou již přes pět let stanicí koncovou, ale dvakrát denně
mají spojení osobním vlakem do Polska přes Lupkowský tunel, jímž si již
v roce 1874 dráha prorazila cestu z Uher do rakouské Haliče.
O vlakovém spojení najdete aktuální informace
v následujícím článku
a dnes je realita taková, že pravidelná osobní
doprava mezi Medzilaborcemi a Lupkowem je opět zastavená (od 3.10.2005),
minimálně do 23.6.2006. Teprve až od tohoto data by měl po dobu letní sezony –
až do 3.10.2006 alespoň v pátek, sobotu a neděli vyjíždět 2× denně osobní vlak
z Medzilaborců do Lupkowa a zpět. V článku popsaný stav zachycuje
situaci v létě 2003.
Přes Lupkowský průsmyk
Osobní vlak by byl pro začátek putování s koly ideálním dopravním prostředkem k překonání
karpatského hřebene, neboť ranní spoj překoná 12 kilometrů přes Lupkowský
průsmyk (640 m) za několik minut a ušetří tak nepříjemné objízdné "kolečko"
přes Dukelský průsmyk, který je nejbližším přechodem "pro občany třetích států".
Přestože je v Medzilaborcích již
několik let přechod přes Palotu a Radoszyce, bohužel pouze dvoustranný a musíte
tak absolvovat - z moci úřední tuto nesmyslnou zajížďku měřící přes 90
kilometrů (dnes je již uvedený přechod oficiálním přechodem i pro občany EU, oficiální
otevření se konalo v říjnu 2004, pozn. red.). Při troše cestovatelské diplomacie a vstřícnosti zaměstnanců
železnic si lze tuto etapu vedoucí z nemalé části po nezáživných cestách
ušetřit. Přeprava kol totiž v mezinárodním osobním vlaku z Medzilaborců do
Lupkówa není povolena, a tedy podle drážních byrokratů je přímo zakázána. Co
naplat - i přesto, že vlak jezdí zcela prázdný a slouží především dopravě
špeditérů a celníků na vystřídání služeb v Lupkóvě (na této trati jezdí
především vlaky nákladní).
Po 20 minutách jízdy v prázdném vlaku, kam se čtyři kola vešla zcela bez problémů, se
ocitáme v hraniční stanici Lupków, na první pohled zcela nepochopitelně umístěné
na rozlehlém prostranství uprostřed neobdělávaných luk za hraničním hřebenem,
připomínajících náhorní planinu. Vysvětlení nám přinese krátký pohled do ne
zcela známé poválečné historie této oblasti, neboť tato budova je jediným
pozůstatkem rozlehlé vesnice Lupków (v některých mapách též nazývané Starý
Lupków). Vzhledem k tomu, že na naší trase budeme spíše potkávat obce
vysídlené nebo nově vybudované, krátce se zmiňme, co se zde po válce událo. Protože
události z let 1945 až 1951 byly ideologicky velmi zmanipulované, dodnes
jsou jen pomalu uváděny na pravou míru a stále se především v Polsku
nesetkáte s jednotným výkladem a postojem obyvatel tohoto kraje
k těmto událostem.
Banderovci proti všem
S postupem sovětských vojsk směrem na západ na konci války došlo k zatlačení Ukrajinské
osvobozenecké armády UPA právě do oblasti jihovýchodního Polska – do oblasti
Bieszczad, kde žily početné ukrajinské a rusínské menšiny – Lemkové a Bojkové.
UPA bojovala již od počátku 20. let za nezávislost Ukrajiny nejdříve proti
Sovětskému svazu, zpočátku ve spolupráci s Němci, později však i proti nim,
což se jí stalo v podstatě s ohledem na poválečný vývoj osudným. Podle
jejího vůdce Stěpana Bandery byla UPA nazývaná též "Banderovci" (v ideologicky
zmanipulované historii jim byl přidělen statut škůdců komunismu a nepřátel
Sovětského svazu), marný byl i jejich poválečný přechod přes naše území do
zajetí západních spojenců. Jejich boj za nezávislost Ukrajiny se stal v běhu
válečných událostí beznadějný a nakonec se z toho stal boj proti všem –
proti jedné i druhé vojenské velmoci, boj o vlastní život.
Zjednodušeně řečeno, právě
záminka k likvidaci vojsk UPA na tomto území v roce 1947 vedla také k zahájení
mohutné vysídlovací akce Wisla (nebo možná lépe a výstižněji řečeno odsunu)
zdejších především ukrajinských menšin do nově zabraných polských území po
Němcích na západě země a do přímořských oblastí. Zdejší vesnice byly
v rámci akce Wisla vysídlovány, pleněny a likvidovány nejen polskou a Rudou
armádou, které vesnice srovnávaly se zemí aby se její původní obyvatelé neměli
kam vracet, ale i skupinkami "banderovců", kteří neměli již ve svém beznadějném
boji "proti všem" co ztratit a vyháněli nově "dosídlené" obyvatele a drancovali
jejich obydlí. Výsledkem byla "buldozerizace" většiny vesnic (jak celou činnost
jeden můj kamarád výstižně nazval), přibližně v podhorském pásu podél
hranic od Dukelského průsmyku až k nově vytyčené tehdejší polsko-sovětské (dnes
ukrajinské) hranici v roce 1951, tedy až 6 let po válce, kdy se
z tohoto území postupně stáhla sovětská vojska. V této době byla
zničena většina kulturních a historických památek této oblasti a celkem bylo
vysídleno na 135 tisíc obyvatel. Celé území bylo až do roku 1951 uzavřeno a
vedeno jako vojenský prostor, jen na doplnění - v té době došlo též na
více než 40 let k uzavření železniční tratě z Medzilaborců do Lupkówa
a tunel byl zatarasen betonovými kvádry, aby z této oblasti neutekla živá
duše. V 70. letech byl beznadějně vysídlený kraj uměle osídlován, do hor
byli přemisťováni mnohdy nejen politicky nepohodlní občané PLR, ale i
kriminální případy na těžkou práci v lesích – díky tomu zde stále žije mnoho
"vykořeněných" lidí bez vztahu k území.
Opuštěnou krajinou na východ
V pohraniční železniční
stanici Starý Lupków svým příjezdem spíše vyvoláte překvapení než nějaký čilý
zájem celníků a pohraniční stráže a víceméně formální kontrola proběhne vskutku
přátelsky a rychle. Po zpevněné silnici se vydáváme podél kolejí směrem do vnitrozemí,
kde se po projetí podjezdu pod železniční tratí ocitneme v místech původní obce, ta
měla do neblaze proslulých poválečných let 145 domů. V místech náznaků
bývalého hřbitova obce s bohatou historií sahající až do roku 1526, který
můžeme s trochou fantazie dnes pouze tušit, odbočujeme vpravo ve směru
cedule ke schronisku St. Lupków. Zpevněná cesta by nás rovně dovedla do Nowého
Lupkówa - osady, která byla vybudována v 50. letech a "dosídlena"
vojenskou jednotkou a lesními dělníky. Dnes zde kromě sídla pohraniční stráže, polorozbořeného
kravína, pily, několika domů a mazutové kotelny není opravdu nic k vidění.
Snad lze vzít za vděk strohým potravinám s "pijalňou" v domku nad
železniční zastávkou. Směrem ke "schronisku" se po chvíli jízdy po polní cestě,
podél potoka Smolniczek, dostaneme k jediné budově v původní obci,
která slouží jako turistická ubytovna, a ocitáme se tak přibližně
v místech, kde končíval Starý Lupków. Následujících několik stovek metrů
vede blátivá polní cesta, především špatně sjízdná po deštivých dnech, sevřená
vysokou travou neumožňující únik nebo použití jiné "stopy". Propadlý mostek je
poslední překážkou před nájezdem na zpevněnou lesní cestu mířící dále na východ.
V místech panelového mostu přes pravý přítok míjíme již neznatelné
pozůstatky po obci Zubeňsko (s původními 65 domy). Přibližně po 6 kilometrech
najedeme na hlavní silnici, vedoucí podél hranice se Slovenskem napříč celými
Bieszczadami na východ. Tato silnice byla dobudována teprve na konci 70. let v rámci
programu "zahospodařovanija" území, když měla zpřístupnit opuštěná území - a
byla i příčinou postupného úpadku zdejší lesní dráhy vycházející z Nowého
Lupkówa do Cisny a dále pod poloniny do Wetliny. Odtud se po asfaltu vydáme širokým
údolím řeky Oslawa směrem do Woli Michowe (původně 117 domů), kde se lze
v místním obchodě občerstvit a doplnit zásoby, a do Maniowa. Obě původní
obce připomíná pár roztroušených domů, turistické tábořiště a ranč Wagabundy a
cedule s názvy obcí. Po téměř sedmikilometrové asfaltové „rychlostní vložce"
v Maniowě odbočujeme vpravo (směřováno na hraniční turistický přechod
Balnica) a dolinou Balniczka stoupáme až ke slovenské hranici. Asfaltová
silnice dál vede přes sedlo Przyslup 749 metrů přímo do Cisny, zatímco naše
cesta a trasa úzkokolejky objíždí mohutný vrch Matragona (990 m) z jihu
v těsné blízkosti slovenské hranice. V místech bývalé osady Balnica
(s bývalými 39 domy) dnes narazíme na plechové milíře na výrobu dřevěného uhlí
s několika sezónními dělníky, připomínajících svým zjevem čerty. Na vrcholu
stoupání se ocitáme na rozcestí dvou lesních cest, levou z nich přejíždíme do
sousedního údolí říčky Oslawy, podél které vystoupala do výšky okolo 650 metrů
i úzkokolejka. Státní úzkorozchodná dráha byla vybudována
v období Rakouska v letech 1890 až 1898, kdy z Lupkówa do
Majdanu – Cisny dorazil první vlak. Z Majdanu dále do hor, pod horské
hřebeny směřovala navazující soukromá lesní dráha.
+ Pokračování článku 
FOTOGALERIE
