Na kolech krajem zaniklých vesnic a opuštěných hor, II. část

Pravá lesní cesta vedoucí přímo k hranici – k turistickému přechodu a k nádražíčku Balnica se po těžbě dřeva stala rozbahněným tankodromem. Jako náhradu volíme koleje lesní dráhy, vedoucí přes lesní cestu vlevo směřující k Matragoně. Zpočátku jsme se snažili najít stopu na zarostlých pražcích mezi kolejnicemi, ale přeci jenom jízda po pražcích není to pravé ani s odpruženou vidlicí a úzká pěšinka podél trati je při trocha šikovnosti lepší variantou. Po tomto úseku bývalé lesní dráhy jezdí o sobotách a nedělích v letní sezoně turistické osobní vlaky z Cisny až do Maniowa a Woli Michowe, takže pozor na víkendové setkání s vlakem. Zde jsme při naší jízdě po pražcích neunikli bdělé pohraniční hlídce, kterou nejvíce zajímalo, kudy jsme my Češi přešli hranici – jediným průkazným argumentem legálního přechodu hranice bylo poctivé razítko z Lupkówa. Opakovaně rafinovanými dotazy zjišťovali, zda nemáme v úmyslu použít pouze dvoustranný přechod v Balnici. Turistický přechod v Balnici – na Slovensku spojující údolí Udavy, je určen pouze pro obyvatele obou sousedních států.

Po 19 kilometrech putování jsme v Balnici, v těsné blízkosti slovenské hranice, kulminačním bodě prvního úseku naší cesty a lesní dráhy. V nedaleké hájovně lze doplnit nealko pití, nějaké sušenky a pohledy. Státní hranice až do roku 1939 vedla úbočím Matragony – přes kótu 757 metrů a lesní dráha tak musela přibližně jeden kilometr projet po území Československa. Náš další přejezd kóty 757 do údolí Solinky je vzhledem ke špatnému stavu lesní cesty náročnější a velmi závislý na množství předcházejících srážek. Tyto přibližně necelé dva kilometry však lze překonat i po kolejích nebo se svést úzkokolejkou. Ta do Balnice v období letních prázdnin zajíždí denně, vždy zpravidla okolo 14 hodiny. Při sjíždění k bývalé obci Solinka (původně 77 domů) kolem dalších dýmících milířů v poněkud moderním provedení, připomínající ohořelé trosky raket, se otevře pohled na vrchol Hyrlata (1 103 m), vlevo za námi na Matragonu (990 m) a rozevřené údolí podél Solinky směrem na východ. Na křižovatce zdejších cest, asi sto metrů za železničním přejezdem úzkokolejky, se nabízí dvě možnosti dalšího putování. Vlevo po zpevněné cestě úzkým a zarostlým údolím Solinky do Zubrace, kde se napojíme na zmíněnou "transbieszczadskou" asfaltku do Cisny, nebo vpravo proti proudu Solinky, celou bývalou obcí, až na konec údolí do sedla Kiczerka (836 metrů). Odtud poměrně příkrým sjezdem po asfaltu, s množstvím vyčnívajících příčných drenážních kanálků, dojedeme do Roztoků Górnych ve výšce cca 680 metrů. Až sem etapa od Balnice údolím Solinky měří okolo 8 kilometrů.

Zdejší turistická chata Cicha dolina, též známá pod názvem U Stacha, nedaleké tábořiště nebo okolní louky jsou vhodným místem k přenocování. Na chatě lze doplnit za příznivé ceny nejen tekutiny, chlazené pivo, ale i polévku, bygoše, klobásky či palačinky s borůvkami nazývané jako "nadlesnik". Širákovka pod karpatským nebem plném hvězd a vydatnou ranní rosou i v tak parném létě jaké bylo, patřila k jedinečnému zážitku.

Odbočka do Cisny
Z Roztoků Górnych se za několik desítek minut, po 6 kilometrech jízdy po zpevněné cestě směrem k severu, dostaneme na hlavní silnici do Cisny. Necelý kilometr před napojením roztocké doliny do údolí Solinky, se zmíněnou hlavní silnicí, nenechte bez povšimnutí po pravé straně stylový bar Banderoza s mnoha relikviemi z 2. světové války - jako jsou helmy a zavěšené granáty a minometné střely nad barem. Bar a příjemné tábořiště u řeky se nachází u cesty v osadě Liszna. Místní specialitou jsou pstruzi na roštu z jezírka s "vodním" altánem. Po příjezdu na hlavní cestu v osadě Majdan, můžete odbočit pár desítek metrů vlevo k depu a skanzenu zmíněné lesní dráhy – Bieszczadké kolejce lesne dnes již přepravující pouze turisty. Vpravo nás hlavní cesta dovede do střediskové obce Cisna, která je výchozím místem turistických tras v západní části Bieszczad a místním turistickým "střediskem" s mnoha obchůdky a stylovými bary. Ani zde z původní handlovní obce z 16. století, ležící na obchodní cestě přes sedlo Ruské do Uher, nenajdete významnější doklad historie. Za návštěvu však stojí bar Seherezáda (zjednodušeně nazývaný U baby Jagy) s výtvory místních řezbářů a horalů v centru Cisny, v blízkosti zastávky úzkokolejky. Řezbářské výtvory zpočátku posloužily žíznivým horalům bez peněz jako platidlo za vodku a pivo, dnes vytvářejí originální atmosféru této horské krčmy.

Přes sedlo Ruské na Slovensko
Z Roztoků Górnych to je již jen pár stovek metrů (cca 2 kilometry) stoupání do sedla Ruské v nadmořské výšce 801 metrů. Při naší návštěvě v létě 2003 nás pobavilo upozornění místního pohraničníka, že tento přechod (tak jako většina turistických přechodů mez Polskem a Slovenskem) byl v době iráckého konfliktu uzavřen z důvodu zvýšeného pohybu potenciálních teroristů. Je pravda, že tento turistický přechod je jako jeden z mála otevřen většině národům – pravděpodobně nejen Evropy a je určen podle informační tabule vhodný nejen pro cyklisty, ale i vozíčkáře (před další cestou bych je však vzhledem ke stavu staré obchodní a vojenské cesty varoval). Bez jakéhokoli zájmu místních bezpečnostních složek s našimi krosovými koly doslova přejíždíme přelomenou závoru a dále nás už čeká dlouhé klesání až do Stakčína, který se nachází po téměř třech desítkách kilometrů jízdy v nadmořské výšce 250 metrů. Po překročení státní hranice se nám otevře překrásný výhled na Bukovké vrchy, jejichž součástí je i NP Poloniny, založený v roce 1997. Po staré obchodní cestě plné kamenů a erozních rýh pomalu sjíždíme do otevřeného prostranství s jalovcovými háji. Tato kamenná cesta známá jako Porta Rusica byla vybudována v letech 1861 až 1865 a její čtyřkilometrový dochovaný úsek je zapsán mezi technické památky Slovenska. Několika serpentinami, mezi nimiž je zapomenut monumentální památník rudoarmějců "za rodinu", se dostáváme do údolí říčky Cirochy.

Zrezivěla cedule kdysi označující konec bývalé obce Ruské připomíná nedávné osídlení. Tu postihl jiný osud než vysídlené osady pár kilometrů severněji na polském území. Vesnice v povodí Cirochy - Ruské, Veľká Poľana, Smolník, Zvala, Ostružnica, Stará a Starina musely ustoupit výstavbě vodní nádrže Starina. Přibližně půl kilometru před křižovatkou cest je nalevo ve strmé stráni ukryt hřbitůvek s několika málo obnovenými hroby. U rozcestníku na soutoku říčky Cirocha a potoka Ruské se nachází přístřešek a posezení NP Poloniny. Nově značené cyklostezky nabízejí vlevo delší alternativu putování s koly směrem dále na východ do obce Runina. My zde za pomoci traktoristů místního JRD, především jejich kompresoru, opravujeme opakovaný defekt duše, který způsobuje poškozená výplň pláště, která na kamenech postupně a neúnavně prodírá jednu duši za druhou. Již po asfaltu odbočujeme vpravo a sjíždíme po bývalé silnici I. třídy dolů k přehradě – tento úsek je lahůdkou pro vyklepané ruce a kola v předcházejícím sjezdu. Zde i "odrbaný" a teď již i dobře nahuštěný plášť přestal zlobit. Po sedmi kilometrech rychlého sjezdu opustíme původní cestu a vystoupáme na vrstevnici nad přehradou. Ta byla dokončena v roce 1987 a slouží jako zdroj pitné vody pro Stakčín, Sninu, Humenné a Košice. S několika malými převýšeními, vynucenými kopírováním "zálivů" přehrady do bočních údolí, dojíždíme ke strážnímu domku se závorou u hráze přehrady. Pozor – závora bývá stažená a nachází se v posledním a velmi strmém sjezdu. Poté už najíždíme na státní silnici vedoucí z Uliče do Stakčína. Doporučení traktoristů i hrázdného na dobrou restauraci ve Stakčíně znělo jednoznačně – "pred tankom vľavo". Ze sedla Ruské jsme po třech desítkách kilometrů v cíli. Tank je na "náměstí" – nebo spíše prostranství s orezlým "billboardem" názorně ukazujícím rozvod pitné vody z přehrady a nově vybudovaným pravoslavným kostelem opravdu nepřehlédnutelný. Před zadní částí "té-třicetčtyřky" (jak jinak – mířící kanónem na západ) odbočujeme vlevo a za benzinovou pumpou objevujeme moderní Hotel Armales. Překvapením je široký výběr výborných jídel, dotvářejících ráz této oblasti – vydatný ukrajinský boršč a výborná maďarská rybí polévka halaslé, dobře vychlazené pivo nevyjímaje. K železniční stanici, nejvýchodnější na Slovensku, to je už kousek, téměř všechny vlaky do Humenného jsou malé motoráky s možností přepravy kol.

Z Humenného lze po přestupu pokračovat zpět do Medzilaborců, kde jsme měli "uložené" auto u Penzionu Hubert s ochotnou paní domácí, která na požádání připraví teplá jídla. Turistický penzion se nachází v centru Medzilaborců ve Fučíkově ulici, ukrytý za čtyřhvězdičkovým hotelem Laborec, a lze ho mezi místními předraženými – "světovými" penziony doporučit a zvolit jako základnu a výchozí bod cesty. Celou trasu, které se zúčastnili i dva osmiletí "expedičníci", lze označit jako středně náročnou.

Aleš Kučera