Štiavnické vrchy

Štiavnické vrchy jsou značně rozsáhlým pohořím, které sousedí s Kremnickými vrchy a Vtáčnikem na severu a severozápadě. Štiavnické vrchy se dělí na čtyři podcelky: Sitnianska vrchovina, Skalka, Hodrušká hornatina a Kozmálovské vŕšky. Ty se pak ještě dále dělí na menší podcelky. Nejvyšším vrcholem Štiavnických vrchů je Sitno (1 009 m). Toto jméno už určitě většina z vás slyšela. Jde totiž o vrchol vulkanického původu. Západní část pohoří je odvodňována řekou Hron, která je jednou z nejdelších slovenských řek (298 km) a východní část řekou Štiavnica, která se vlévá do řeky Ipeľ.

Na území Štiavnických vrchů se rozkládá největší chráněná krajinná oblast na Slovensku. Rozloha CHKO Štiavnické vrchy, která byla vyhlášena v roce 1979, je 77 630 hektarů. Zároveň jsou Štiavnické vrchy největším pohořím vulkanického původu na Slovensku. Na vulkanické výlevy jsou vázány rudné žíly a četná náleziště minerálů. Nejvýznamnějším turistickým střediskem tohoto pohoří je bezesporu Banská Štiavnica. Banská Štiavnica má zachovalou historickou část města, která byla vyhlášena památkovou rezervací. Navíc některé budovy byly vyhlášeny za národní kulturní památky. Město je však známo především díky velice bohaté hornické (banské) minulosti. Tu dokumentuje Hornické muzeum v přírodě, kde je možný přístup i do podzemí (šachta Ondrej). V muzeu se dozvíme, že těžbu v minulosti narušovaly spodní vody, proto byla v okolí města vybudována řada umělých nádrží, které tuto vodu měly zadržovat. Největším z nich je Počuvadlianské jezero. Za zmínku stojí rovněž řada významných hradů, vzpomeňme namátkou hrady s podivně znějícími jmény jako je Žakýl a nebo ŠÁŠOV.