Capatini

Pohoří Căpăţînii je dalším rumunským pohořím snadmořskou výškou, která (sice jen místy) přesahuje 2 000 metrů. Hlavní hřeben se táhne ve směru východ západ a je přibližně 70 km dlouhý. Na severu pohoří prudce spadá do údolí řeky Lotru krátkými úzkými údolími. Na této strmé straně hřebene jsou patrné stopy ledovcové činnosti, ovšem pouze v západní části hor v okolí jejich nejvyšších vrcholů. Oproti tomu vedlejší hřebeny, které vybíhají na jih, jsou pozvolné a dlouhé, střídané širokými údolími. Na východě končí hory v údolí řeky Oltu ve známém Červenověžském průsmyku, na západě plynule navazují v sedle Curmatura Olteţului (1 615 m) na hřeben druhých nejvyšších hor Rumunska Parîngu. Nejvyšší horou v Căpăţînii je Nedeia 2 130 m. Další vrcholy nad 2 000 metrů jsou Ursu 2 124 m, Beleoara 2 109 m, Căpăţîna 2 096 m a Negovanu 2 064 m. Všechny tyto hory se nacházejí v západní části pohoří, která je také skalnatější a strmější než travnaté a oblé vrcholy východní části hlavního hřebene.

Téměř celé pohoří je z krystalických hornin. Pouze na jihovýchodě se nalézá vysokohorsky působící postranní vápencový hřeben Buila a na severovýchodě méně výrazný vápencový hřeben Tîrnovu. Zvláštností pohoří Căpătînii jsou jakási jezírka či louže v mělkých depresích na plochých vrcholech rulových hřbetů. Nejsou hluboká více než 0,5 metru a plochou nepřesahují půl aru. Tyto louže slouží především jako přirozená napajedla pro všudypřítomná stáda ovcí a skotu. Jelikož velká část pohoří je tvořena travnatými svahy, je zde hojně rozvinutá pastevecká činnost. Intenzivní pastevectví má za následek, kromě erozivní činnosti, také výrazný úbytek vzácných rostlinných druhů, které se zachovaly jen na nepřístupných místech skalních stěn. Můžeme zde vidět prvosenku nejmenší (Primula minima), koniklec bílý (Pulsatilla alba) nebo kopretinu alpskou (Chrysanthemum alpinum).